REPORT: Dropkick Murphys, The Gangnails - Praha

Dropkick Murphys v Praze - fronty, lulánci a tlačenice

Na úvod snad nejprve mé rozpoložení. Proti Dropkickům samotným nic moc nemám, je to tedy spíš takový irish punk pro americké puberťáky, mám jiné, srdci mnohem bližší, kapely tohoto žánru, ale zase, nesmíme jim křivdit. Mezi jejich produkcí se najde pár opravdových chuťovek a i na novém albu, byť hodně hodně změklo od dob early years, kdy to opravdu byli ti "chlapci z doků", se najde pár slušných songů s pěkným odpichem (konečně třeba i ústřední Going Out In Style, podle který je celé album pojmenováno) - a nebo naopak krásných balad jako třeba 1953. Přesto jsem původně na koncert jít nechtěla. Ono dát jen tak 600 za lupen na něco, co není vyloženě srdcovka už trošku zabolí, ale nakonec jsem se nechala přemluvit kamarádem (obzvláště jeho nabídkou plně hrazeného nápojového servisu), aby nemusel jít sám.

Druhým počinem do pranice pak byla nejistota místa konání, původně jím měla být "ta aréna co se každou chvíli jmenuje nějak jinak" na Výstavišti, ale jelikož lístky zřejmě nešly na odbyt tak, jak by si pořadatelé představovali, rozhodli se přesunout celou akci na Smíchov do Meet Factory. Pod vznešeně znějícím heslem "dáme to do klubu, bude to víc punk", které se snad snažilo poukázat na to, jak velkej underground to proti nějakému trapnému stadionu bude, se však skrývalo něco úplně jinýho, a to čirá snaha organizátorů z daného podniku vyrejžovat co nejvíc.

Kapacita samotného rádoby stylového Meet factory, které si na stylovost opravdu jen hraje, byla překročena minimálně dvojnásobně. Ony ne nadarmo asi probíhaly různými komunikačními sítěmi zprávy o vyprodání a pak zase o tom, jak je ještě pár posledních lístků a lidi pod vidinou toho, že ještě ještě urvou nějaký ten poslední kupovali jako diví. A ti za kasou si samozřejmě mnuli ruce a penízky do kapsiček jen plynuly. A taky proto to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo.

Nepřišli jsme pozdě, ani trochu. Jenže prvních dvacet minut jsme strávili v pomalu se posunující frontě ke vstupu, kde se odtrhávali vstupenky. Dalších pětadvacet pak v další frontě o dvacet metrů dál, nejprve před dveřmi, pak (už konečně aspoň) vevnitř při čekání na šatnu. Logistické umístění šatny je pak kapitola sama pro sebe. Při akcích menšího rozměru to zas tak nevadí, ale mít při akci, na kterou přijde několik tisícovek lidí šatnu ve slepý, něco málo přes metr široký chodbičce, kterou se navíc ještě chodí k záchodům (a to pozor, jediným dostupným záchodům!) je holej nerozum. Po vystání fronty k šatně totiž logicky nastává problém, jak se tím davem zase proplíst zpátky, že. A aby nám to nebylo líto, čekalo nás ještě jedno (ale teď už kratší, haleluja!) čekání, abychom se vůbec prorvali do sálu. Ten už při předkapele praskal ve švech a při vzpomínce na to, kolik lidí ještě bylo za náma se mi začínalo dělat trochu šoufl.

Lehké občerstvení jedním pivem (jako jedinej plus musím podotknout, že tady zas taková fronta nebyla) a pak už jsme se jali zaujmout nějaké aspoň trochu přijatelné místo. Tato činnost se ukázala jako velmi velmi komplikovaná, protože na každýho člověka v sále vycházelo zhruba tak 10 centimentrů čtverečních prostoru a kamkoli se pohnout se rovnalo snaze ledoborce prorážet antarktické ledy. Nakonec jsme jakž takž zakotvili na místě, kde jsem krom hlavy a ďoury v uchu předemnou stojícího joudy viděla (tak jednou za pět minut) i trochu na pódium a mohla jakž takž aspoň lehce naplnit svůj hrudní koš vzduchem. A pak se začaly dít věci.

Za mohutného skandování "Let´s go Murphys" v rytmu "Sparta Praha" (a vlastně jakéhokoli klubu s dvěma dvouslabičnými názvy), oblíbeného to pokřiku dementních fotbalových fanoušků se mi začalo dělat lehce nevolno a když jsem zevrubně prozkoumala okolostojící (což nebyl zas takovej problém, protože na víc jak těsné okolí jsem v tý tlačenici prostě ani vidět nemohla), udělalo se mi šoufl podruhý. Obrovská koncentrace pubertálních lulánků, zřejmě na prvním větším koncertě, v očích horečný třpyt absolutně netvárného a nespolupracujícího člena publika, kterej se - dle zkušenosti (která se mi potvrdila) - po prvním kytarovém riffu změní v solnej sloup. Ostatně, právě tehdy jsem si vzpomněla na tu pičundu, co jsme cestou předešli, která si to na takovej koncík hasila v kožichu a dvanácticentimetrovejch jehlách.

Samotný koncert byl ale fajn. Bohužel JEN fajn, takže ostatní vjemy prostě nemohl a ani neměl nárok přebít. Byť tedy chlapci mohli do playlistu zařadit víc věcí z Warrior´s Code a Meanest of Times. Nebýt tam narváno tak, že si lidi málem stáli na hlavě a moct se pohnout o víc, než o tři centimentry tam a zpátky, bylo by to luxusní. Bohužel, kdyby jsou chyby. A to ještě můžu být vděčná za svých 170 centimetrů a další čtyři v podobě glád, být o hlavu menší jako slečna vedle mě, neměla bych z koncertu, krom zad předemnou stojícího člověka, opravdu vůbec nic.

Na závěr jsme si pak vystáli další, pro změnu třičtvrtěhodinovou, frontu k šatně - jít na záchod v této době byla opět věc zhola nemožná a mohli se konečně odebrat k domovu. Druhý plus místa konání koncertu byl, že na bus 125 to bylo co by kamenem dohodil, takže za dvacet minut jsme byli doma. Ovšem to je tak celý. Nutno podotknout, že v té neustálé tlačenici a frontách mi nejednou přišlo na mysl, co by se stalo, kdyby nedejbože třeba začalo hořet (a mám takový pocit, že jsem nebyla sama, koho napadla taková myšlenka), protože tohle by bezpečnostní kontrolou neprošlo tedy ani omylem.

No což. Stalo se. Příště dám na své vnitřní já a přemluvit se nenechám, půjdu opravdu jen tam, kam mě srdce potáhne. Tak see you soon - tentokrát doufám na mnohem lepším hudebním i kulturním zážitku.

Fotoreport najdete zde: http://fotocreo.cz/koncerty/0045210112drop/drop.html