Kids and Heroes
Burning Steps: Chcem svoji libru masa
Pionýr 23/02/2019 Rozhovory

Mostecká punkrocková sebranka Burning Steps se na začátku ledna ozvala skoro po 3 letech s novou dlouhohrající deskou. Ta má název Pound of Flesh, najdete ji zatím na netu a fyzicky vyjde na vinylu 1. března, kdy jí Burning Steps pokřtí na release party v Klubu 007 Strahov. Při příležitosti vydání nový desky si s Vojtou a Máriem z BS sednul k rozhovoru Ondra aka Pionýr, bubeník z Kung-Fu Girlz.

 

Začal bych obecně. Kdy jste se rozhodli, že je na čase začít pracovat na nový desce, a jak dlouho vám trvalo ji napsat? Bylo třeba impulzem to, že se do kapely vrátil Mário?

Mário: Plán natočit nejlepší punkrockovou desku se v mý hlavě zrodil hned po tom, co jsem se vrátil do BS, to máš pravdu. Ten proces samotnej začal někdy před rokem, možná před rokem a půl. Oba jsme s Vojtou měli nějaký nápady riffů, který jsme dali dohromady, a tak velice rychle vzniknul první song What About You. Pak už bylo jasný, že se musíme začít scházet pravidelně a skládat.

Co tě vedlo k tomu, že ses vrátil do kapely?

Mário: S klukama jsem zaskakoval za Kyslíka, kterej měl v tý době nějaký zdravotní potíže, během nestřežený chvíle chemie zafungovala a bylo to tam. Sex s bejvalou, znáš to.

Vojta: Jak říká Mário. Po 4 letech, co s náma nehrál, jsme si všichni společně sedli jak prdel na hrnec a bylo jasný, že takhle má ta kapela znít. Jak naživo, tak na desce. Bylo to nevyhnutelný.

Znám moc dobře, jak funguje sex s bejvalkou i chemie, ale ne vždycky to znamená něco dobrýho, což rozhodně není případ tvýho návratu. Jak u BS probíhá tvůrčí proces? Máte svýho kapelního Zdeňka Rytíře nebo se na tvorbě songů podílí celá kapela?

Vojta: Historicky jsme vždycky songy dost vytvářeli společně. Ale je fakt, že tuhle desku jsme víceméně z většiny složili já s Máriem, fakt skoro bez výjimky půl na půl. Některý songy nebo riffy jsou vyloženě moje, některý Máriovo, některý jsme dělali spolu. Bárty s Jeníkem se pak podíleli (zato ale vydatně) spíš až na výsledný podobě songů, což u nás normálně není zvykem, ale prostě se to tentokrát takhle sešlo. Jinak Zdeňka Rytíře nemáme, ale vždycky se najde někdo, kdo se šprajcne, že se mu něco nelíbí, někdo jinej se nasere, někdo nedává pozor, někdo jde na cigáro, klasika.

Nám bylo teď třeba ve studiu řečeno, že je na nás nejkrásnější, že z nás měl dotyčnej pocit, že je nám všechno u prdele a nestresujeme se. Což se o vás pravděpodobně říct nedá. Měli jste nějaký zásadní boje při tvorbě songů a ve studiu? Kolikrát kdo odešel z kapely během tvůrčího procesu?

Vojta: Docela jsi to dobře odhad. U prdele nám to fakt není a hrotíme to sem tam do krve. Ostrý hádky a nechutný urážky kvůli aranžím sou dost na denním pořádku. Ale ne asi vyloženě tak, že by někdo odcházel z kapely, na to jsme moc dobrý. V létě jsme měli pár lehce vyhrocenejch diskuzí, když jsme se nemohli shodnout na směřování videoklipu k What About You, ale i to se nakonec vyřešilo ke spokojenosti všech, takže happy end.

Mário: Hele co se týče skládání songů samotnejch, přistoupili jsme k tomu fakt zodpovědně, s velkým zaujetím a možná bych řek skoro až profesionálně. Všechno jsme řešili z hlediska harmonie i forem. Bylo to kurva hustý, tyhle časy už se nikdy nevrátí! Leda zase příště.

Hustý. Možná jsi právě vymyslel název desky Kung-Fu Girlz – Disharmonie a Deforma. Co název desky? Kdo s ním přišel a proč zrovna Pound of Flesh? Když jsem to slyšel poprvý, tak se mi nevím proč vybavily The Bones a podobný kapely…

Vojta: Pound of Flesh (libra masa) je výraz z Shakespearovo Kupce Benátskýho a v přeneseným významu je to synonymum pro něco, co požaduješ, protože ti to po právu náleží. Celá deska je tak trochu o určitý rozčarovanosti a frustraci z dospělosti, kterou člověk pociťuje víc a víc, čím je starší, a zjišťuje, že nic není tak, jak si myslel, že je nebo bude. A ta libra masa je určitá odměna, kterou má člověk pocit, že by měl dostat. Má to vyjádřit ten pocit, že nám celej život lhali a kopali do nás, tak teď konečně chcem svojí libru masa. Ať už to pro každýho znamená cokoliv. Původně jsem přemejšlel, že by se deska měla jmenovat Ecstasy podle ústředního tématickýho songu. Pak mi to ale přišlo moc na první dobrou. A v refrénu toho songu se zpívá: „Gimme my pound of flesh or some fucking ecstasy, life’s unfair at times but this is how it’s meant to be.“ Navrhnul jsem klukům Pound of Flesh a všem se to líbilo tak, že to bylo odhlasovaný během pěti vteřin.

Kluci zkrátka sami museli uznat, že je to dobrý! Je to teda alegorie na to, ze čekáš od života něco, co nepřináší? To je super, myslim, že nejste jediný, kdo má pocit, že život místo libry masa přináší spíš klacky pod nohy. Myslíte, že ta frustrace je do jistý míry způsobená tim, že kraj, ze kterýho pocházíte, je dost no future?

Vojta: Tak nějak. Není to teda jenom fňukání nad tím, jak je život nespravedlivej. I když i toho je tam samozřejmě dost. Ale celková frustrace a nasranost ze všeho kolem, takovej ten pocit, když se probudíš z celkem příjemnýho snu a zjistíš, že realita je odporná a úplně na píču. Jinak bych asi řek, že tenhle pocit je dost univerzální a nemaj ho jenom Mostečáci. Téma Mostu jsme už dost prolítli na první desce. Ale do určitý míry se to samozřejmě bude do naší tvorby promítat vždycky.

Mário: Ta deska je ovlivněná spoustou věcí. Mimo to všechno, co říká Vojta, tam určitě budou figurovat i naše bejvalý kapely, holky (spíš platonický lásky – jsme loseři), škola, fízlové, náckové a všechny tyhle věci, co patří k dospívání. Ta deska má svojí dost pochmurnou náladu, ale jsou tam i světlý momenty. Napadaj mě samý odporný přirovnání k životu, nebo dokonce k počasí. Zastavte mě někdo!

V rámci nový desky jste vydali dva dost odlišný klipy, první hranej k songu What About You s neokoukanejma tvářema, což mi přišlo dost sympatický. A druhej ve formě lyric videa, který mě zaujalo tím, že je pojatý dost zajímavým stylem. Kdo stál za tímhle nápadem a kdo ho realizoval?

Vojta: Při tvorbě klipu k What About You jsme, řek bych, všichni zjistili, jak nevděčná práce to je a že fakt není prdel zrealizovat svojí vizi tak, jak chceš. Kór při prakticky nulovým budgetu. Klip nám režírovala naše kamarádka Kateřina Husáková, točil ho kameraman Michal Hnojský a stříhal Michal Helan, který to všechno dělali, protože je to bavilo a prostě se jim chtělo nám pomoct. A za to jim patří obrovskej dík. Chtěl jsem, aby se klip nějak radikálně vyjadřoval k tomu, jakým způsobem společnost nutí ženský do určitejch stereotypních životních rolí a pozic. A myslím si, že se nám to do jistý míry povedlo, ačkoliv jinak než jsem původně chtěl a zamejšlel a mám pocit, že ten klip občas některý lidi můžou chápat trochu jinak, na což maj samozřejmě právo. Nicméně záměr je rozhodně takovejhle. K tomu, s jakejma obstrukcema klip vznikal se asi rád vyjádří Mário, protože je vlastně sám jednou z těch obstrukcí – i když samozřejmě nakonec ku prospěchu věci.

Mário: Bylo to komplikovaný. Vojtovo nápad mě bavil, ale s výsledkem jsem rozhodně nebyl spokojenej. I po pár úpravách jsem to furt nechtěl takhle vypustit a trval na tom, že tam buď něco novýho přitočíme, nebo na to serem úplně. Nabízela se možnost dotočit záběry na hrající kapelu, k čemuž se zase stavěl odmítavě Vojta. Stálo mě fakt hodně krve a potu ho přesvědčit a samozřejmě jsem k tomu zdatně využil zbytek kapely a celý svoje okolí. Měl jsem nějakou vizi, jak by ty záběry měly vypadat a myslím, že slečna režisérka Kateřina ji dokázala výborně přenést do obrazu. Samozřejmě za použití naší fyzické krásy. Taky jsem věděl, že to chci natočit na Sedmičce v backstagi, všechny ty tagy různejch známejch i neznámejch kapel jsou prostě skvělý a má to nějakej odkaz. Myslím, že po prvních záběrech jsme už viděli všichni, že to byla správná volba.

Vojta: No, a naproti tomu ohledně lyric videa k Rock’n’Roll Was a Lie žádný dohady nebyly, tam to bylo celkem jednoduchý. S nápadem a konceptem videa s těma fotkama různejch částí textu na různejch místech přišel náš kámoš Luboš Vacke, kterej nám i pomohl většinu těch fotek nafotit a co to vlastně bude za místa a situace, jsme dali dohromady s Adélou a máme z toho fakt radost. Focení probíhalo z 90 % během jedný noci po několika pražskejch barech a ulicích, a výsledek pak natočil Martin Zikán, kterýmu tímto taky moc děkujem. Baví mě tam spousta různejch interních skrytejch fórů, narážek a odkazů, který ne každej odhalí, ale prostě se mi líbí, že je to lyric video celý takový symbolický.

Vojto, deska vychází na Dayspeed Records, což je label, ve kterým seš zainteresovanej. Bylo jedním z důvodů, proč jste label založili, to, abyste si mohli sami vydávat desky a nikdo vám nekecal do toho, jak by měla deska vypadat?

Vojta: Jo, první deska nám vyšla u Tchichimania Records a majitel toho labelu Zdeněk je dost nekompromisní businessman, kterej nám šlapal na krk. Co si budem povídat, chtělo to změnu. Ne, pravda je taková, že si myslím, že punk rock toho typu, kterej my hrajem, je prostě zpátky tam, kam punk vždycky patřil – v podzemí, kanálech a tam, kde nějaký širší publikum moc nezajímá. A kapelám našeho ranku se prostě nestává, že by za nima někdo přišel a řek: „Kluci, tady máte pár set tisíc, natočte desku, hromadu klipů a promo sračky a já vám to vydám.“ No, a tak nějak mě, Adélu, která se o nás jako o kapelu stará, a Dana z The Drain napadlo, že než čekat, až nás někdo osloví, nebo se někomu vnucovat, je prostě lepší si to udělat po svým. Takže ačkoliv Dayspeed je label a pod jeho hlavičkou deska vychází, všechno se to vlastně nese v dost DIY duchu, takže máme všechno samozřejmě pod kontrolou, jinak bychom to ani nechtěli.

To je super. Chystá se taky velkolepej křest, povězte nám k tomu víc. Plus nám prozraďte, kde si lidi můžou novou desku naposlouchat, ať je křest plnej singalongů.

Mário: Křest bude super a těšíme se na něj! Bude to 1.března na Sedmičce a zahrajou s náma kámoši Hopes a Krang, což je záruka super párty. My zahrajem celou desku Pound of Flesh od začátku do konce, což už se nejspíš znova nestane, tak si to nenechte ujít! Deska je zatím k poslechu na Spotify, iTunes a dalších streamovacích službách. Na křtu si ji můžete už koupit na vinylu. Plus tam bude k dostání novej merch, kterej já osobně považuju za dost povedenej.

Kdo dělal grafiku desky a co symbolizuje fotka, která je na coveru?

Vojta: Na to se vlastně nedá odpovědět úplně jedním jménem. Ten koncept jsem vymyslel já s Adélou v autobuse do Mostu, kam jsme spontánně jeli kalit. Idea byla taková: vzít nějakou takovouhle nostalgicky působící fotku, zasadit jí do lehce kýčovitýho rámu, ten pověsit na zeď a celou věc vyfotit. Ten kontrast nám přišel hrozně výstižnej k tomu, co ta deska představuje. Zapátrali jsme v archivech a vítěznou fotku nakonec objevila naše kámoška z Mostu Petra Viltová, která je zároveň to malý dítě na fotce cca v roce 1992. Petra pak celou instalaci i vyfotila a na výsledný grafický podobě celýho obalu pak pracovaly Markéta Zelenková aka Zelí a Aneta Lammrová aka Irma. Všem moc děkujem, myslím si, že ten obal má skvěle tísnivou atmosféru a přesně vystihuje náladu tý desky. Neřek bych, že má symbolizovat něco konkrétního, spíš prostě aspoň na mě osobně působí hrozně emocionálně.

Mário: Mně se líbila ta Jeníkovo formulace „idylka v hnusu“

To by byl název desky, ty vole!

Mário: Klidně i kapely!

Úplně vidím splitko s Malomocností prázdnoty. Hele, a co nahrávání? Jak dlouho trvalo tuhle parádu nahrát a kde to celý proběhlo?

Vojta: Nahrávali jsme už tradičně u Amáka ve studiu Golden Hive, kde nám je prostě dobře a myslíme si, že z nás i ze sebe tentokrát Amák vymáčknul fakt to nejlepší, zvukově nás to posunulo zase někam dál, což je skvělý. Nahrát to nám trvalo asi 3 dny, pak jsme se ale bohužel ještě nějakej čas srali s různejma jinejma věcma okolo, takže k finálnímu mixu a masteru (kterej spáchal taky Amák) došlo až o pár měsíců pozdějš. Nicméně je to na světě a za pár tejdnů už to bude konečně i na asfaltu.

Mário: To nahrávání probíhalo rychlejš, než jsem čekal. Songy jsme neměli moc nazkoušený ani produkčně úplně domyšlený, ale přesto to šlo všechno celkem hladce a hlavně úplně spontánně. Hned jsme věděli, kde to chce ještě donahrát kytaru, vokál nebo případně hammondy. Jo, je tam celkem dost hammondů! Amák byl na nás chvilkama i docela hodnej.

Gratulace! Tohle bude možná trochu divná otázka na konec, ale jste s nahrávkou stoprocentně spokojený? Nebo když si jí poslechnete s odstupem, je něco, co byste udělali jinak?

Mário: Něco bych dneska možná změnil, ale srát na to! Ta deska je taková, jaký jsme byli my v tu chvíli. Celkově vzato si za ní furt stojím a pořád mě baví.

Vojta: Přesně tak. To je těžký. Vždycky ve svý vlastní tvorbě uslyšíš chyby nebo věci, který se daly udělat jinak. Ani bych neřek líp, ale jinak. Ale podle mě je důležitý se od toho oprostit a vysrat se na to, protože ta nahrávka vypovídá o nějakým konkrétním momentu v čase. Prostě tohle z nás vylezlo v tu chvíli a já osobně už bych na tom nic neměnil. Pár detailů jsme před finálním mixem upravili. Ale já jsem s tím rozhodně spokojenej. Takhle jsme prostě chtěli, aby ta deska zněla. Když se bude líbit i lidem, tím líp!

O autorovi

Diskuze

  • Facebook(0)
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com