Kids and Heroes
Buck Biloxi and The Fucks – Streets of Rage
Johnny Násilník 08/10/2015 LP, Recenze

Někdo vzal moji představu, jak má znít nasranej punk, a pojmenoval to Buck Biloxi and The Fucks. Songy, který trvají minutu a zní všechny stejně. Strašně špinavý a strašně sprostý. Zpívají věci jako: „Pig men from the distant past, used my nose to wipe their ass.“ A je to sakra nářez.

Trojice z New Orleans s tlustým šmejdem Buckem za mikrofonem v lecčem připomíná The Spits. Jejich verze garážového tříakordového punku v duchu primitivnějších a naštvanějších Ramones je ale špinavá, jak jen to jde. Album Streets of Rage otevírá song Rock and Roll Sucks Part 2, který je manifestem toho, co Buck Biloxi and The Fucks jsou.

Cool rokenrol z tetovacího salonu? Komiksová stajlařina plná hot rodů, pin-upek, hazardu a cadillaců? You Can´t Tell Me Shit! Tohle je lacinej chlast a píchání do kůže špinavou jehlou. Nejvyšší level stupidity a v rámci stále stejného schématu skladeb „co nejjednodušeji to jde“, nelze kapele upřít pořádná dávka návykovosti a dokola omílané chytlavosti.

Srdce zmoklých pouličních štěnátek zaplesají už s prvním tónem. Hymny všedního dne, plivanec do tváře nažehlené moderní společnosti a hipsterským zlodějům punku. „You idiots gonna be dead in a million years!“ Vyhrávky a sóla na jednu rozladěnou stunu, outro uprostřed desky. Pokřiky jako Everything is Fake nebo Stop Living Your Life si můžeš zpívat už s prvním poslechem.

Je to pořád stejný, ale to vůbec nevadí. Čtrnáctka skladeb sotva přesáhne dvacet minut a (téměř) závěrečná skladba Never Enough formuluje můj pocit. „Never enough, never enough, so much money so much stuff!“ Dávám reload a nechávám si touhle nahrávkou z dílny HoZac Records vypatlávat mozek celej den.

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com