Kids and Heroes
Babyshambles – Sequel To The Prequel
Johnny Násilník 15/10/2013 CD, Recenze

Už jsem si myslel, že Pete Doherty jen odpočítává dny do shledání s kamarádkou Amy Winehouse. Umělec, kterého považuji za poslední autentickou rockstar od Cobaina, se v neustálém blýskání bulvárních fotoaparátů mezi pícháním heráku a modelek tu a tam zdejchnul na léčení do Thajska, tu ukradl ve vlaku vozík s uniformami průvodčích, občas někdo během večírku vypadl z okna jeho domu…

V křiku barevných novinových titulků se ztrácelo to nejdůležitější – jeho talent. Ve spojení s Carlem Baratem byli nepřekonatelní, The Libertines, nejlepší britská kapela od dob Clash.

„Zatímco Oasis jsou zvukem obyvatelů ubytoven zpívajících z celého srdce, Libertines zní jako někdo, koho z ubytovny vyhodili odpadovou šachtou, a on se teď snaží zjistit, co je za den,“ říkalo se o nich.

Po rozpadu natočil Pete sólovou desku, která nebyla špatná, ale působila tak trochu jako pokroucené futuristické zařízení jeho bytu nebo záliba v romantických francouzských kloboučcích. Nebyla to ta garáž, jakou předváděli Libertines a v horší verzi ji pak napodobil Carl s pohrobkem Dirty Pretty Things. A Babyshambles trpěli stejnými chorobami – působili spíš jako další sólový materiál s hudebníky dělajícími křoví. Zkrátka mě to příliš nenadchlo a dál nezajímalo.

V roce 2013 vyměnili bubeníka a oznámili novou, v pořadí již třetí desku. Sequel to the Prequel pak spatřil světlo světa během dost krátké doby a hned z úvodního vazbení kytar je znát, že Babyshambles vyrostli ve skutečnou kapelu. Basák a druhý zpěvák Drew McConell se vrátil k životu po nehodě, kdy ho auto jedoucí na červenou sestřelilo z kola, zatímco Doherty vypadá, jako by se bez ustání pokoušel zabít. Vzniká tu chemie, která dala vzniknout skvělé nahrávce.

První singl Nothing Comes To Nothing je jednou z nejnádhernějších věcí, jakou Doherty kdy napsal. Nejlepší lovesong od dob Can’t Stand Me Now, ovšem tady (možná i díky někdy zmiňované podobnosti s Friday I’m in Love, kterou skutečně lze v náznacích slyšet) je hitový potenciál – píseň s příjemně vlezlým refrénem a decentně zvonivou kytarou zdobí romantičnost i ublíženost. Tam, kde by skladba začínala být monotónní, přijde bridge s elegantním pohozením kytarou. A text je ukázkou Dohertyho brilantní poezie a schopnosti zobrazovat vztahy tolika slovy, kolik jich nemá Robert Smith ani na celé desce. Z hříček typu: „Sea sick muse, the sickly news pulls out the sickle so shiny cuts the tongue in two,“ pozná i člověk, který zrovna nestuduje anglistiku, že nejde o prachobyčejné „I love you, you love me“.

Vůbec celá první půlka nahrávky chytá na první poslech. Duše básníka tryská i z druhé hitovky Farmers’s Daughter. Klidné tempo, elegance, romantika. Trochu mi vadil refrén, který zní až moc jako rádiové odrhovačky finalistů všemožných stupidních pěveckých soutěží, až moc čistý, moc roztahaný – ale to je právě asi to, co přiblíží Babyshambles i mainstreamovějšímu posluchači.

Fireman je geniální otvírák – krátký, výbušný, punkový song v duchu sedmdesátých let – Doherty mumlá a křičí zároveň, schválně si zkuste frázovat tak jako on. To je onen fracek, hravý kluk, který poskakuje zfetovaný s kytarou po místnosti a bude za každou cenu středem pozornosti, ač kašle na to, co se vám líbí. „All the Brits abroad looking for an easy score, talk about North Korea and think about your career,“ znovu se opírá do všedního života a pokrytectví Britů.

To nejlepší z melancholické nálady Dohertyho materiálu prostupuje celou desku, a ta je tak drzá i sebelítostivá zároveň. Napadá mě podobnost s Johnnym Thundersem, na rozdíl od něj ale Doherty neupadá ve vyloženou ubrečenost a většinou vítězí chuť žít. Mluvím třeba o Fall From Grace – očividně zpověď celebrity naháněné pochybnými pisálky zaobalená do milostného příběhu. „Můžeme najít nějaký místo, kde neznají mou tvář?“ Country majstrštyk, kde je v refrénu více slov než ve sloce, a vyprávění je přirozené a přitom nutí pohupovat se do rytmu.

Country je pak slyšet ještě jednou, a skladba Picture Me in Hospital má neméně silný potenciál – neznám moc písní, o kterých lidé říkají, že jsou nejlepší na desce, ač ji neslyšeli celou a track má přitom pořadové číslo deset. Věci jako Maybelline nebo Seven Shades jsou v podstatě punkové songy s popovými melodiemi a citlivými vyhrávkami – nemají to kouzlo přímočarosti power popových kapel jako Exploding Hearts, je tu víc kudrlinek a méně hlasitých sólíček, skládá se tu hold spíše třeba starším Kinks.

Během Dr. No si lze představit Peta, kterak chodí do krámu k Peteru Welshovi (později autor knihy o Libertines s názvem Kids in the Riot) očumovat rokenrolové doplňky a rozplývá se nad The Specials, zatímco Welsh si myslí, že to děcko musí dospět, protože Specials nejsou rozhodně nejlepší kapela na světě. Skladba čerpá hodně z reggae a britského 2tone, v potemnělé atmosféře dává vzpomenout na Ghost Town – a mezi řádky se dá číst o příběhu McConella i o Dohertyho hazardování s životem. Jeden z vrcholů.

Není pak ale vrcholem každá skladba sama o sobě? Původně jsem byl po perfektní první polovině trochu otráven a album odložil, skládání poct tomu a onomu mi třeba zrovna v kabaretní skladbě Sequel To The Prequel nešlo úplně pod nos. Stačí ale nahrávce dát čas, a je tu téměř bezchybná deska, která je esencí rokenrolu v tolika odstínech, v kolika si ho lze představit.

Tracklist

01. Fireman
02. Nothing Comes to Nothing
03. New Pair
04. Farmer’s Daughter
05. Fall from Grace
06. Maybelline
07. Sequel to the Prequel
08. Dr.No
09. Penguins
10. Picture Me in Hospital
11. Seven Shades
12. Minefield

O autorovi

Jsem král panku, nikdo není víc pank než já. Napsal jsem dvě knížky, jedna se jmenovala Pank a druhá jinak, protože Pank se jmenovala už ta první.

Comments are closed.

WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com