Kids And Heroes.com
15 čerstvých domácích kapel, které se vyplatí sledovat
Redakce 13/04/2017 Magazín

S tuzemskou scénou to prý jde z kopce. Točí se tady dokola pár dinosaurů, pořadatelé mají problém sehnat neokoukanou předkapelu, nové projekty prostě nevznikají… Jenže kdo hledá, najde! A tak jsme v redakci dali do kupy 15 jmen se stářím max. tři roky, kterým podle nás stojí za to věnovat pozornost.

 

Arrogant Twins

Jsou dva, a to očividně na punk’n’roll jak víno bohatě stačí. Kytara, bicí a za nima dvojice desperátů, kteří jsou skromní, ale nejlepší. Méďa a Ben, pohrobci nezapomenutelných Anyway, si prošli různými projekty, aby se nakonec zase potkali. Mají styl, sebevědomí, drajv a jsou připraveni nakopat zadky lidem i ve vašem klubu. (Něco podobnýho v bleděmodrým by se dalo napsat i o Dead Letters, a i když se nevlezou do tříletého limitu, taky je sledujte!)

Bad Taste

Zatímco po českých klubech pobíhají kapely neustále do světa vytrubující, že jsou „punk 77“, na novou pražsko-brněnsko-polskou smečku tahle nálepka skutečně sedí. Vyvážená sestava, v níž se mísí mládí se zkušeností (a na basu dokonce hraje holka, takže se skoro dá mluvit i o genderové rovnoprávnosti), drtí poctivý špinavý rokenrol, a ne nadarmo hraje na koncertech cover The Kids. A nezapomínají ani na to, že je k tomu všemu potřeba i dobře vypadat, případně na konci setu rozkopat bicí.

Baro Chandel

Baro Chandel jsou dvě cigánský dvojčata z Jilemnice s vizáží Mexičanů a lehce pohnutým životním osudem – bubeník Petr, zpěvák a kytarista Pavel – na něž jejich babička, která je vychovávala, hulákala, že mají smrad v pokoji, tedy „baro chandel.“ Po letech snění a potácení se odnikud nikam v zapadlém Podkrkonoší se dali dohromady s basákem z Rožnova, kolébky osobitého punku, a druhým kytaristou ze Šumavy. Nyní hrají pravidelně po boku nejlepších nezávislých klubových kapel, zahráli si mimo jiné taky v Berlíně. A právem, neboť naživo je to smršť, jaká v naší kotlině dlouho neměla obdoby. Tvrdost se střídá s melancholií, a všechno to má perfektní dynamiku. Je v tom hard rock i špetka psychedelie, v rozjetějších pasážích se ozývají i Black Flag nebo třeba Meatbodies, zkrátka všechno, kde vládnou tvrdý těžkotonážní kytarový riffy. Nahrávky za jejich opravdovou energií bohužel ještě dost pokulhávají. Dvojčata Podzimkovy nemají problém vzít po koncertě do ruky akustiku, a hrát nad pivem, dokud barman nezhasne, a jejich žižkovský byt prý často vypadá jako jeden nikdy nekončící jam. Takhle nějak vypadá, když někdo „žije muzikou“.

Daerrwin

Nová jihočeská temnota se členy 5Symbols, Born Again nebo Smashed Face. Vypjatý blackgaze se vším všudy, hardcore, black metal a post punk pohlcující světlo. V únoru Daerrwin natáčeli svoji první studiovou nahrávku, očekávání je veliké. Koncerty prozrazují, že to bude monstrózní debut, dělající z Daerrwin v Česku svým způsobem žánrově bezkonkurenční kapelu.

Dandelion and The Burdock

Vypadá jako čtrnáctiletej Filip Topol, prodává v trafice, nakupuje v Bille a hraje rokenrol. Během prvního ročníku urob-si-sám festivalu No Waves si po vzoru Ty Segalla nebo Jaye Reatarda sednul s kytarou za bicí, a hrál nakřáple fuzzovej a garážovej punk pod jednoduše neambiciózním aliasem Štěpik OMB. Někdy to byl slušnej bizár, většinou ale nářez, na který se nezmohla ani většina několikačlenných kapel. Po čase se dal Štěpik dohromady se znojemským bubeníkem Pepou, a na světě byli Dandelion and The Burdock. Ve dvou se to lépe táhne, a i pampeliška s lopuchem (nikdo neví, kterej je kterej, a ten jejich prapodivný název je odvozen od britského cideru) jsou výbušným koncertním molotovem ničícím pódium za pódiem. Spousta jednoduchých, a neuvěřitelně chytlavých songů, netrpělivě se čeká na debutovou nahrávku, neboť venku je zatím jen rok staré čtyřpísňové EP, které ještě nahrával Štěpik sám.

Frank Bigsby & His Satanic Majesty

Původem z Ostravy, Frank Bigsby byl se svým třípísňovým psychedelicky-bítlsáckým debutem The Velvet Strange zjevením z čistého nebe. Ovšem naživo, kdy Frank vystupoval jenom s kytarou a notebookem, to často dost skřípalo, a tak k sobě brzy přibral opravdové satanské veličenstvo. Tím je již zmiňovaný Štěpik z Dandelion and The Burdock, jeho kolega Vojta, s nímž spolu hráli během studentských let v mnichovohradišťské kapele No Empathy, a za bicími sedí Pavel, který hrával v Brain Drain nebo Holy Groovers, a v současnosti hraje ještě s Old Folks House. Po nesehraných a poněkud jalových začátcích se stali jednou z nejlepších českých psychedelických kapel současnosti, na jednu stranu příjemně vlezlou a popovou, jindy kousavě běsnící a divokou.

Honem

Zkušení kluci pod stále ještě relativně novým názvem Honem hrají (ne)moderní pop/skate punk minulé dekády. Když na něčem vyrostete, těžko to dostáváte z hlavy! Výrazné melodické linky, souhra kytar vytěžená na maximum, české texty na mnohem vyšší úrovni, než je u kapel podobného ražení zvykem. Jejich debut Stačí jen málo z roku 2015 byl solidním vstupem na scénu a loňské EP jen potvrdilo, že jsme se v Honem nespletli. Až sem (zase) někdo přiveze na klubový koncert Millencolin, Pulley nebo Bodyjar, předkapela je jasná.

Junk Food

Notoricky známé tváře lokálního punku dali dohromady záležitost jménem Junk Food, spratkovitostí načichlý přímočarý punk bez dalších přívlastků a s jasným tahem na bránu. Rify jako vystřižené z amerického punkového podzemí minulých dekád, se pojí s přirozeným projevem, jakým tu mnoho kapel neoplývá. Již koncertní premiéra navíc proběhla s vydaným sedmipalcem, což není v místním prostředí právě běžnou záležitostí. Junk Food jsou jednou z nadějných tváří nové pražské podzemní scény, která se, jak to taky vypadá, po hubených letech konečně nadechuje k novému životu i v jiných subžánrových škatulkách, než je d-beat a crust.

Láje

Chátra z jihlavských lesů, vyprávějící svůj lesní příběh. Láje jsou příkladnou ukázkou osobitého DIY metalu, který je tísnivý a emočně silný, aniž by nutně potřeboval šokující rekvizity a bubáky. Mocné stoner riffy, české texty, uštěkaný vokál. Na zdejší poměry nadprůměrná záležitost, naprosto ignorující druhou dekádu jedenadvacátého století. Gattaca, Rapsöd, Kolona. Debutové elpíčko Přicházíme ze tmy vyjde u Chyba Records dřív, než si nadějeme.

Olaf Olafsonn and The Big Bad Trip

V areálu bývalé masny v apokalyptickém prostředí kolem Depa Hostivař otevřel v patře nad zkušebnami nádherný industriální prostor. Před vstupem pod oprýskané dřevné trámy a až nebezpečně nízké stropy, podepíšeš prohlášení, že tu jsi na vlastní nebezpečí, protože šancí, jak přijít k úrazu, je tu víc než dost. To ale nebrání dýmu z milionu bongů, aby prosycoval vzduch během projekcí i předkapely, ani aby chlast na baru mizel kosmickou rychlostí v hrdlech návštěvníků. Big Bad Trip křtí první část svého psychedelického čtvera ročních dob – čtyři minialba během jednoho roku, nahrávané stejném místě venku. A to, co se odehrává tady, je jarní rituál, který, ač většina publika fascinovaně sedí, je často až nečekaně běsnící a energický. Jak sami uvedli, není to jen o sílící slunci a trylkování ptáků, ale i o nenadálém mrazu, hladu a umírání. Atmosféra by se dala krájet, jsou v tom hutné i zvonivě příjemné kytary, příčná flétna, minimum vokálů. Kapela hraje v maskách. Basák Eliot, PhD matfyzák jako múza s povýšeným šklebem. Bubeník Jewnny, barman v masce lesního démona. Janko s věčně omílanou sabatovskou kytarou jako chemik s rouškou, Olaf Olafsonn v plynové masce a helmě wehrmachtu. Olaf toho dělá strašně moc – to on zařizuje tenhle skvělej prostor, pořádá Fuzz Festy, ve svém venkovském sídle s Nietzscheho knihami povalujícími se mezi náckovskými rekvizitami, nahrává začínající kapely, hraje snad v pěti kapelách a v dalších hostuje právě na onu příčnou flétnu. Big Bad Trip je ale nesporně jeho hlavní pracovní poměr. Očividně dřou ve zkušebně, co to jde, neboť za nějaké dva roky fungování se zlepšili neskutečným způsobem, mají jasnou představu o tom, co chtějí dělat, mají duši. A stihli si zahrát i v zahraničí – ve Švýcarsku, Německu i v UK.

Nikander

Jako kdyby na vás ležela tunová deka. Kytary zfuzzované na hranici snesitelnosti. Bicí, které nad každým úderem notnou chvíli popřemýšlí. Ženský zpěv, řev, growl. Nikander jsou jednou z nejlepších kapel, které může aktuálně Brno nabídnout a kterých je po celé republice nehorázně málo. Blackové podhoubí a punková estetika, stoner sludge metal, co přejíždí po páteři jak sekáček na maso. České i anglické texty, ale chceme samozřejmě těch českých víc!

Ňuňu

S čerstvým debutem na krku, trávou v kapse a jménem nasprejovaným snad na každém brněnském chodníku jsou nepřehlédnutelným garážovým zjevením. Ňuňu jsou hravou i angažovanou kapelou, reflektující ubíjející každodennost, vztahovou zmatenost i vrozenou nostalgii v českých textech pod nánosem hrané infantility. Až překročí škatulku věčně studentské kapely, chytnou za srdíčko nejednoho nastávajícího třicátníka i za hranicí moravské metropole.

Thrashsurf

Hardcore rokenrol oslazenej něčím z Descendents i surfujících australskejch vykouřenců. Znojemská banda, která má neuvěřitelně chytlavý refrény, v nichž si vystačí klidně i se třema lekcema angličtiny pro základní školu, aneb „yeah, yeah, yeah“. Jedna z v tuzemsku nejzajímavějších mladejch punkovejch kapel současnosti, ač jejich dosud jediný zářez – song Junkie – ještě skáče na jedný noze, nicméně se prý rýsuje nahrávání. A není náhoda, že je mají rádi kluci z OXX, kteří navzdory svému věku už kategorii objevů dávno přerostli.

Vole

Je kolem druhé odpolední. Festival měl začít před půl hodinou, jenže většina návštěvníků, stejně jako kapel, ještě trčí v zácpě na dálnici z Prahy. V areálu se potuluje pár vyjukaných lidí, kteří nervozně čekají, co se teda jako bude dít. V tu chvíli přijíždějí Vole. Namísto koberce je před bicími položený šutr, zvukař absolutně netuší, co si počít s jejich zvukem, a kapela ho očividně ještě uráží. Hardcore punková smršť je pro místní zvědavce takovou terapií šokem. Zpěvák Tomáš v tom nastálým běsnění nenechal odpoledně vychillený publikum v klidu, běhal kolečka po celým svahu, upustil mikrofon, a když se pro něj obloukem vracel, zvednul místo něj šišku, a zpíval do ní. Je jenom málo kapel, který jsou čistý, upřímný, syrový a divoký, bez toho, aby to byla součást nějakýho spektáklu, a přesně takoví jsou Vole. Skejťáci, levičáci, umělci, koncerty s agregátem, ideálně někde pod mostem nebo v bezďáckých podchodech, kytary z Hlinomaz nebo Crossfirefuckinghurricane, bicí z Rožnova.

Wasted Whatever

Bez debat, jedni z nemnoha, kdo v sobě mají mladickou energii a ducha toho, co dělalo rocknroll tím, čím byl ve svých smysluplných letech. Post pubescentní frackovství a zápal vítězící nad neumětelstvím v tom nejlepším slova smyslu. Je to jako by někdo v mixeru promíchal nahrávky Eater, Germs, Libertines, přihodil k tomu tašku raných švédských pubescentních punk singlů z konce sedmdesátých let a výsledný blivajz následně vyplivl pod viaduktem U Bulhara mezi bezdomovce čekající na něco k snědku.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestEmail this to someone

O autorovi

Comments are closed.